Vojenský
PARAKLUB

Historie

Něco málo o historii

Na první pohled by se mohlo zdát, že parašutismus je moderní disciplína spojená převážně s dvacátým stoletím. Stejně jako odvěká touha člověka létat sahá i touha padat z nebe mnohem hlouběji, a to až do 12. století, odkud pocházejí první písemné zmínky z čínského historického archivu v Pekingu, kde údajně parašutista-akrobat při korunovaci císaře uskutečnil první historický seskok padákem.
Za duchovního otce padáku lze považovat geniálního italského vynálezce a umělce Leonarda da Vinciho, který v roce 1485 popsal a zobrazil ve svých nákresech padák ve tvaru pyramidy. K nákresu napsal: „Jestliže si člověk zhotoví stan z naškrobeného plátna, jehož každá strana má dvanáct loktů šířky a stejnou i výšku, může s ním seskočit odkudkoli, aniž by podstupoval nebezpečí.“ Za umělcova života nebyl padák nikdy vyzkoušen a zůstal pouze jako návrh na papíře. Stejně stará jako Leonardova myšlenka je i debata mezi odborníky, zda by padák takové konstrukce mohl fungovat.
Tuto debatu, vlekoucí se několik století, se rozhodl v roce 2000 ukončit anglický parašutista Adrian Nicholas. Podle původních plánků Leonarda da Vinciho sestrojil padák a v červnu téhož roku v Jihoafrické republice se přes varování přátel nechal pomocí horkovzdušného balonu vynést do výšky 3 500 metrů, odkud vyskočil. Pokus byl úspěšný a padák navržený před pěti staletími fungoval.
K prvním průkopníkům, kteří navrhli, zkonstruovali a prakticky vyzkoušeli padák, patří učenec chorvatského původu Faust Vrančić, který působil na dvoře Rudolfa II. Jeho padák byl podobný Leonardovu, ale měl obdélníkový tvar. Roku 1595 na něm provedl několik skoků z věže v Benátkách.
Za zmínku stojí i profesor Fontange, který v roce 1777 v Paříži vynalezl a sestrojil létající plášť. Praktickou zkoušku provedl Jean Dumie, odsouzený k trestu smrti. Vylezl na střechu zbrojnice, kde mu profesor Fontange navlékl létající plášť. Odsouzenec seskočil a střemhlav padal k zemi. Před dopadem rozevřel plášť a bezpečně dopadl na zem.
K dalšímu rozvoji padáků došlo až koncem 18. století spolu s rozvojem balonového létání, kdy poprvé měl padák sloužit k záchraně posádek balonů v případě havárie. K průkopníkům v tomto období patřil francouzský fyzik Louis-Sebastien Lenormand (1757–1837), současník bratrů Montgolfierů.
Ten prováděl prvně pokusy se zvířaty a dne 26. 12. 1783 seskočil před zraky diváků na padáku vlastní konstrukce, podobné návrhu Leonarda da Vinciho, z Pařížské observatoře . Za zmínku stojí, že pro svůj padák použil název „parachute“ (ochránce před pádem), který se používá dodnes.
Francouzský vzduchoplavec Francouz Jean Pierre Blanchard (1753–1807) v roce 1785 spolu s Johnem Jeffriesem učinil první přelet kanálu La Manche. Z balonu shazoval na padáku psy nebo kočky. Po úspěšných pokusech provedl sám první úspěšný demonstrační pokus. K jeho největším úspěchům patří seskok z výšky asi 2 500 metrů. Stále se skákalo na padácích pevné konstrukce, podobné jako od Leonarda da Vinciho.
První seskok padákem na našem území byl uskutečněn v Brně z hradu Špilberku. Zde se vězeň jménem Jean Baptiste Drouet roku 1795 pokusil o útěk z vězení na padáku, který si ušil v cele. Při seskoku z vysokých hradeb si zlomil nohu, byl zadržen hlídkou a znovu uvězněn. Dalším mužem, který významně ovlivnil historii padáku, byl Francouz Andre-Jacques Garnerin (1769–1823). Celá jeho rodina patřila k nadšencům létání. Vyrobil si padák z bílého plátna o průměru 10 metrů zavěšený na 36 provazech. Při pokusném seskoku z balonu v roce 1797, který se odehrál na okraji Paříže, došlo k nehodě ve výšce okolo 700 metrů, kde začal balon hořet. Diváci již odvraceli pohled, ale za chvíli uviděli svého hrdinu, jak se snáší na padáku. Jelikož padák nebyl tehdy ještě ovladatelný, přistál Garnerin zhruba kilometr severně od místa startu.
Gernerinův seskok byl revoluční ze dvou důvodů: jeho padák jako první byl deštníkovitého tvaru (do té doby se používaly padáky jehlanovitého tvaru) a hlavně vynálezce poprvé použil konstrukci, která se dala složit, tzn. že nebyl jako u jeho předchůdců trvale otevřen. Tím ale vznikl další problém oscilace neboli pulzace padáku, který bylo nutno odstranit.
Garnerin i jeho současníci se tedy snažili najít příčinu těchto oscilací. Podařilo se to až roku 1802 Garnerinovu příteli, francouzskému astronomovi Lalandovi, který navrhl pólový otvor, díky němuž oscilace zmizely. Velmi významný byl z hlediska rozvoje parašutismu rok 1911. V tomto roce si Ital Pino nechal patentovat systém, který pomocí malého padáčku vytáhne z vaku velký padák. Tento systém je používán dodnes.
Ve stejném roce byl uskutečněn první seskok padákem z letadla, a to v USA, v Kalifornii. Statečným mužem byl Grant Morton; skákal s padákem složeným v náruči, který po výskoku z letadla vyhodil do vzduchu. Třetí významnou událostí téhož roku byl vynález padáku schovaného v pouzdře připevněném na těle parašutisty. Vynálezcem byl Rus Gleb Kotělnikov. Tento padák se stal předchůdcem všech moderních padáků.
Významnou měrou přispěl k rozvoji parašutismu i Slovák Štefan Banič, který si nechal v roce 1913 ve Spojených státech amerických patentovat zdokonalený letecký padák umístěný na zádech skokana. Svůj patentovaný vynález nabídl zástupcům letectva a americká armáda ho odkoupila. Americké letectvo ho jmenovalo čestným členem. Velký rozmach parašutismu nastal na začátku 1. světové války. Zpočátku bylo padáky vybaveno jen velmi málo balonů nebo letadel. První, kteří pochopili, že piloti musí mít možnost záchrany života v případě nebezpečí, byli zřejmě Němci. Brzy je následovali Britové, Francouzi a později i Američané. Nejprve byly vybavovány padáky balony, později – přibližně od roku 1916 – i letadla.
Po první světové válce byl vývoj padáků v podstatě jen vojenskou záležitostí – probíhal spolu s hromadným zařazováním letectva do vybavení armád. Padáky už nesloužily jen jako možnost záchrany posádky letadel, ale i pro nově vznikající oddíly vojenských výsadkářů. Nová forma použití padáku formou skupinového výsadku byla poprvé použita v zimě 1939–1940 ve válce tehdejšího Sovětského svazu proti Finsku, nejznámější akcí světové války pak byla invaze Spojenců v Normandii v roce 1944.
Padák jako prostředek dopravy nad nepřátelské území sehrál důležitou roli při atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha: skupina českých výsadkářů pronikla pomocí padáků hluboko do týla nepřítele a provedla diverzní akci pod krycím názvem Operace Anthropoid.
Od 50. let minulého století se parašutismus rozvíjel především sportovním směrem; konstrukce a provedení kruhových padáků bylo dotaženo téměř k dokonalosti, padáky byly ovladatelné, dalo se na nich přistávat poměrně přesně a vývoj se téměř zastavil. V roce 1960 přišla americká společnost Jalbert s padákem ve tvaru obdélníku; ten nepadal, ale letěl jako křídlo letadla. Tím skončila etapa tzv. kruhových padáků, jejichž duchovním otcem byl Leonardo da Vinci, a začala nová etapa křídlových padáků, které prochází neustálým zdokonalováním.
Historie tandemových seskoků
První pokus o tandemový seskok byl uskutečněn v roce 1977 a provedl ho Bill Booth, na letišti v Delandu na Floridě. K seskoku byl použit upravený padák v tandemovém uspořádání, to znamená že byl záložní padák umístěn na záda a tím vznikl ve předu prostor pro uchycení pasažéra což do té doby nebylo obvyklé. Jako pasažér absolvoval seskok jedenáctiletý chlapec.
Od tohoto okamžiku se muselo vyřešit spoustu problémů než se tandemové skákaní rozběhlo a stalo se spolehlivým a bezpečným zážitkem pro každého. Hlavně rozvoj nových technologií a materiálů v devadesátých letech minulého století umožnil posunout tuhle aktivitu do pro uživatele bezpečné komerční roviny.
Na našem územi byl proveden první tandemový seskok tehdy ještě v Českokslovensku v říjnu roku 1989 na letišti v Příbrami a provedl ho šéftrenér střediska vrcholového sportu p. Adolf Eisenhammer na Českokslovenském padáku Duo. Jako odvážná pasažérka byla Eva Petráňová jež byla reprezentantka v plachtařství.
První tandemoví piloti byly na území tehdejšího Československa vycvičeni belgickým instruktorem v listopadu 1992.